Facebook



napsali o nás

Recenze CD Svitavy
Hromosvod - Svitavy, Kenny, rockmag.cz, 3.4.2007
Hromosvod: radost z písniček i aranží, Tomáš Hrubý, www.folktime.cz, 26. 2. 2007
Kde zhasíná svět a sanitka houká, Milan Tesař, Folk a country 1/2007
3x jinak, Miloš Keller, www.ifolk.cz, 15. 11. 2006
Jaký to bude za vodou, Filip Tomášek, REPORT 6/2006
Tak trochu rock s folkovou duší.., Aleš Kopřiva, www.musiczone.cz, 22.8.2006
Na Svitavou svítá, ale.., Michal Koch, www.musicserver.cz, 8.8.2006
Stále pevnější Hromosvod, Petr Holeček, www.musicsite.cz, 9/2006
Hromosvod poněkud nesvůj (a pohřební), Jan Bořek Šikula, www.freemusic.cz, 29.9. 2006

Rozhovory
Co poslouchá Ondřej Fencl, Aleš Kopřiva, www.musiczone.cz, 25. 9. 2006
Rozhovor - Hromosvod: Noty jsme se naučili odhazovat, Folk & country 12/2006, 12.6.2006
Hromosvod už není diktatura, Honza Hučín, www.ifolk.cz, 11. 10. 2005
V Hromosvodu vládnu pevnou rukou – 1/2, Petra Zděnková, www.folktime.cz, 25. 4. 2005
Můj talisman je moje kytara – 2/2, Petra Zděnková, www.folktime.cz, 2. 5. 2005
Interview s O. F. pro časopis Folk & Country, Honza Hučín, Folk & Country, říjen 2004

Recenze CD 17 lízátek
Od času lízátek k fernetu, Jiří moravský Brabec, Folk & Country, říjen 2004
Hromosvod – 17 lízátek, Jan Binder, www.musiczone.cz, 17. 6. 2004
Nadějná prvotina … a?, Ladislav Tajovský, www.musicserver.cz, 1. 6. 2004
Folk-rockoví Hromosvod rádi mlsají, Radek Antl, www.musicserver.cz, 4. 5. 2004
Hromosvod – lízátka, která se neolízají, Šaolín, www.folktime.cz, 29. 4. 2004
Hromosvod: 17 lízátek, Josef Vančura, beta.internetfolk.cz, 27. 4. 2004
Hromosvod: 17 folkrockových lízátek, www.musicsite.cz, 23. 4. 2004

Recenze koncertů a jiné
koncert Hromosvodu v pražské Akropoli, březen 2008
Reportáž z festivalu prázdniny v Telči, Tomáš Pohl, 27. 8. 2007
Hromosvod vyráží na turné, www.ireport.cz, 4.4.2007
Live recenze z festivalu Folkomín 2006, 23.9.2006
Jubilejní portování, Miloš Keller, www.ifolk.cz, 10. 3. 2006
Hromosvod práskal až moc, Magda Hučínová, www.ifolk.cz, 21. 11. 2005



koncert Hromosvodu v pražské Akropoli
www.future-line.cz, březen 2008

Hromosvod zní na desce tak zvláštně tence, subtilně a křehce. Melodie tam jsou, píseň taky; ale hlas Ondřeje Fencla zní jako pískot cikána z písně Pískající cikán. Na pódiu je ale všechno jinak. Pět hudebníků dělá opravdickou smršť, zvuk je mohutný a celistvý. To může být důvod, proč o Hromosvodu není tak moc slyšet. Jejich nahrávky totiž zní jako podomácku udělané demáčky, v rádiu se tohle hrát opravdu nedá (bez ohledu na to, jestli to jejich cílem). Kapele by se možná vyplatilo investovat do kvalitní nahrávky, která by nejen zaznamenala jejich nápady (mimochodem: nejde o žádné úpravy lidovek, jak by se ze škatulky folk-rock mohlo zdát, ale o autorské skladby, které mají hlavu a patu), ale posunula jejich hudební vize i o něco dále ve smyslu moderní zvukovosti. Nápadů na to mají dost, instrumentálního nadání taky. Sehraní jsou. A vzhledem k tomu, že začali jako dětská kapela, výdrž jim taky nechybí.

zpět na seznam článků

Reportáž z festivalu prázdniny v Telči
www.folktime.cz, Tomáš Pohl, 27. 8. 2007

Na pražský Hromosvod jsem se těšil. Kapela přijela v obvyklé sestavě, jen za bubeníka Vítka Vébra zaskočil Jakub Homola. Hromosvod je doslova nabit energií, a to nejen díky frontmanovi a autorovi hudby a textů Ondřeji Fenclovi. V padesáti minutách zněly zejména skladby z druhého alba s názvem Svitavy a s ohledem na přejezd na další koncert jen dva přídavky. Hromosvod byl poslední kapelou na letošní Kocouří scéně, a z těch, které jsem slyšel, byl kapelou nejlepší. Myslím, že příští rok, kdy se Hromosvodu jistě bude dařit, by jej měli vidět diváci na zámku.

zpět na seznam článků

Kde zhasíná svět a sanitka houká
Milan Tesař (Radio Proglas), Folk a country 1/2007

Radost z hraní. A také touha dělat věci zajímavě, pestře, nově. To všechno na mě sálá z nového alba Hromosvodu, skupiny, která zůstává pražskou, i když své druhé CD pojmenovala Svitavy. Přitom Svitavy nejsou jen název titulní písně, ve které „sněží, na mě sněží“, ale také symbolem úsvitu. A toho by této temné desce bylo místy třeba.
Bystrý čtenář v úvodním odstavci možná postřehl zdánlivý protimluv. Jak může z temného alba sálat radost? Ale představte si, že takové spojení Hromosvod (či spíše jeho kapelník a téměř výhradní autor Ondřej Fencl) dokázal vytvořit. Hned v úvodní parafrázi Poeova Havrana básní o mrtvole, zírání do temnot a o černém ptáku, který zpívá „jak ďáblů chór“. A přitom melodie je svižná a veselá. Výsledek vyznívá jako nechtěná parodie. (A to už vůbec nemluvím o tom, že Fencl nepřekonatelnou Poeovu báseň – kolik českých překladatelů se s ní natrápilo! – zploštil na pouhý jeden, ten nejjednodušší, výklad a nenechal posluchači popustit uzdu fantazii. Ze skvělé symbolistické poezie se tak stala všední realistická píseň.)
Ale nechme Havrana, podle mne nejslabší článek alba, stranou. Ondřej Fencl totiž na Svitavách dokazuje, že umí napsat silnou píseň, aniž by musel sahat po klasice. Velmi pěkná je hravá miniatura Soumraky s pěknými básnickými obrazy („Búra na koleje dám / a pak se ptám, co z toho mám / rozjetý štěstí pálí do dlaní“), stejně jako rozsáhlá Konečná. Do ní autor dokonce organicky zapracoval úryvky ze svých oblíbených děl a zejména Zmrzlinář od Marsyas do děje písně dobře zapadne. Obě skladby jsou navíc dobře zaranžované: Soumraky kapela klidně může na koncertech hrát jako tvrdý bigbít, zatímco na desce ji flétna činí srozumitelnější i pro folkového posluchače. A podobně důležitá je mimochodem role flétny i v Konečné.
V dalších písních Fencl-textař bohužel sklouzává k nešvarům, kterých by se kapela mohla zbavit ještě před návštěvou studia. Na mysli mám především obrácené přízvuky, kterými se to jen hemží třeba v písni Souvětí („nakres-LIly cíl“, „nespraVEDlivej trest“). Frázování se nedaří ani v převzaté Slunce ještě spí, ve které „na slunCÉÉ čeKÁŠ“. Je vůbec zajímavé sledovat, jak se Hromosvod vypořádává s převzatým materiálem: Zatímco jeden Hrabě (s upraveným textem), Blues pod Petřínem, mě příliš nepřesvědčil, protože zpěvák Hromosvodu nemá potřebný špinavě bluesový hlas, Hrabě druhý (Déšť) zní velmi příjemně. Na koncertech se musí dobře vyjímat i Pískající Cikán od Spirituál kvintetu, ale já po pozorném poslechu docházím k závěru, že zvýrazněná rytmika jde proti duchu písně.
Zkusme tedy shrnout hlavní klady a zápory alba. Pozitivně vnímám především aranže a výkon instrumentalistů. Na první poslech je slyšet, že s konečnými verzemi si kapela jaksepatří pohrála. Velmi dobrá je deska i po zvukové stránce. Fenclův hlas má příjemnou barvu, avšak vedle už zmíněných chyb ve frázování může Nepražana (Brňana určitě a možná i Svitavana) praštit přes uši až příliš obecná čeština (nechtěji, mlčeji, boleji).
To však stále hovoříme pouze o formě. Pokud jde o obsah, předznamenává Havran (jakkoli nepovedený) celé album. Temnota, přízrak smrti, beznaděj se táhnou celým albem. Tu zhasíná celej smutnej svět a zvolna usíná zbytek naděje (Souvětí). Jinde se smutný voják rouhá v husté a těžké tmě (Protest song). Tamhle hrdina zavírá svá očka navěky (Svitavy). Onde kráká vrána nad houkající sanitkou (Omamá). A i po svítání si vzduch podrží noční odér (Blues pod Petřínem). Je skoro jedno, jestli je text převzatý od Hraběte, nebo autorský Fenclův. Temné nálady jsou na desce tak všudypřítomné, že ucho posluchačovo zajásá nejen nad výjimečně optimistickou Za vodou, ale i nad Soumraky, které jsou veselé pouze zdánlivě. Ale to není výtka. Stejně jako mám rád Baudelaira přes jeho temnost (nebo kvůli ní?), dokážu si oblíbit i Hromosvod. Jen kdyby Ondřej Fencl dobrousil pár neoddiskutovatelných formálních chyb a nesnažil se zbrkle a přímočaře interpretovat to, co na sebe literární kritici i čtenáři s úctou nechávají působit.

zpět na seznam článků

Live recenze z festivalu Folkomín 2006
23.9.2006

"Výborný, jako letos pokaždé, byl pražský Hromosvod, první hlučnější kapela dne. Většina repertoáru pocházela z výtečné aktuální desky Svitavy, výkon působil jako vzorná symbióza preciznosti v aranžích i provedení a nekompromisního odpichu. Dokonce i houslistku Báru, která jen zaskakovala, prozradil pouze stojan s notami, jinak jí neupadla ani notička."

zpět na seznam článků

Hromosvod: Noty jsme se naučili odhazovat
interview na rádiu Proglas, (moderátor Milan Tesař, O: Ondřej Fencl, T: Tereza Málková), 12.6.2006
vyšlo také ve Folk & Country 12/2006

Skupina Hromosvod se zastavila na rozhovor o svém nové albu na mém pracovišti, tedy v prostorách Radia Proglas na Barvičově ulici v Brně, což je jižně od Svitav. Role hlavního mluvčího se pochopitelně ujal kapelník, kytarista a autor repertoáru Ondřej Fencl. Zbytek kapely zastupovala. flétnistka Tereza Málková. A proč jsem zmínil Svitavy? Právě tak se totiž jmenuje ono nové CD této pražské folkrockové kapely.

O: Souvisí to s mými „srdečními příběhy“. Tři písničky na desce včetně titulní jsem napsal pro jednu vílu ze Svitav.
A pak se mi taky slovo Svitavy líbí samo o sobě svou libozvučností. Zároveň je krátké a úderné a navíc se na to každý ptá, což je vždycky dobře… jen ať se to lidem dostane do povědomí. A že by si nás někdo mohl zařadit jako svitavskou kapelu? To myslím nehrozí.

Minulým albem 17 lízátek jste uzavřeli kapitolu Hromosvodu jako mládežnické kapely, která vydávala amatérské demonahrávky. Druhé CD má být tím pověstným ukazatelem, jestli je skupina opravdu životaschopná. Čím se podle vás ty dvě desky od sebe liší?

T: Na 17 lízátkách jsme dali dohromady všechno možné z předchozích období. Nová deska už má jednotnější styl.
O: S výjimkou úvodního Havrana jsou to všechno písničky z posledních dvou let. Lízátka, to byla spíš historie. A potom se obě alba liší zvukem. Ten si teď vzal na starost Libor Mikoška, což je jeden z nejlepších sluchařů a muzikantů v republice.

Tím mi nahráváte na mou oblíbenou otázku: Pozná vůbec obyčejný posluchač, že má vaše CD tak dobrý zvuk?

O: Myslím si, že to pozná každý a když ne vědomě, tak podvědomě. Zvuk na novém albu je totiž přirozenější. Když jsme nahrávali Lízátka, byli jsme poprvé ve studiu, pořádně jsme nevěděli, jak se to dělá, všude jsme cpali efekty a výsledek je s odstupem času příliš „chemický“. Teď jsme se snažili o upřímnější výraz, o méně přístrojů a víc člověčiny.

Od minulého alba se také proměnila sestava skupiny. Kdo tedy dnes tvoří Hromosvod?

T: Kromě nás dvou je to ještě bubeník Vítek Vebr, baskytarista Jirka Vlasák a nejnověji Hanka Vyšínská na housle. Bývalý člen Hromosvodu Martin Přeček si s námi občas zahraje na violoncello a dalším příležitostným hostem je hobojistka Olga Bartoňová

Ondřeji, vy na desce hrajete vedle kytar i na mandolínu, klávesy a další nástroje. Jsou pak koncertní verze písní o tyto barvy ochuzeny?

O: Skladby hrané naživo mají vždycky jiný zvuk než na desce. Na studiové nahrávce jsou potřeba širší plochy, na koncertech je bez problémů zastane hutná rytmika doplněná akustickou kytarou. U nás navíc hrají velkou roli i housle a flétna, které nepojímáme jen jako sólové nástroje. I ony se zapojují do doprovodů.

Na albu převažují vlastní skladby, ale posluchače možná překvapí úprava Pískajícího Cikána od Spirituál kvintetu. Proč má tak plodný autor potřebu upravovat notoricky známou píseň?

O: Písničky u nás skládám většinou já. Proto je dobré na album vnést nějaký jiný element, celek je pak pestřejší. Pískajícího Cikána mi táta hrával na kytaru, když jsem byl malý kluk, a já jsem si na tu krásnou melodii vloni na jaře zničehonic vzpomněl. Začal jsem si ji jen tak pro zábavu drhnout v úplně jiném rytmu, znělo to lákavě a jelikož mi to téma nešlo z hlavy, pustil jsem se do aranžování. Dvě sloky jsem změnil úplně, ve čtyřech jsem ponechal melodickou linku od Spirituálů, překopal jsem rytmus, ponechal text…

Co kdyby Cikána zbytek kapely odmítl?

T: Pískající Cikán se nám v kapele líbí všem.
O: Odmítnutí by byla těžká rána, tu písničku jsem aranžoval asi tři dny. Naštěstí sedla všem a na koncertech to bývá jeden z nejoblíbenějších kousků. Což mě těší i kvůli tomu, že tak třeba případné neznalce přivedeme na původní verzi skladby. Nebo rovnou na Spirituál kvintet, kapelu, které si já moc vážím.

Na Svitavách jsou občas použité úryvky ze známých písniček: Zmrzlinář od Marsyas, Hotel California od Eagles nebo dokonce něco z Beethovena.

O: Já do svých skladeb rád montuju několikavteřinové úryvky skladeb, které mám rád nebo které se tam tematicky hodí. V písničce Konečná mají své opodstatnění jak ten Zmrzlinář, tak Beethoven.

Jak vznikají vaše původní písně?

O: Nahrubo doma u kytary a klavíru, potom písničku rozepíšu do not a pak se ji společně učíme a přitom zjišťujeme, co zní dobře a co ještě poopravit, vyrušit nebo naopak doplnit.

Hromosvod je tedy kapela, která hraje z not?

T: Teď už jsme se je naučili odhazovat.
O: Vypadá to přeci jen líp a projev se celkově uvolní. Ale prvotně se z not hraje.

Všiml jsem si, že na Svitavách je hodně pochmurných, temných textů. Je to z vnitřní potřeby dostat ze sebe vážnější témata?

O: Já jsem i chtěl, aby to bylo celkově takové melancholičtější, veselé odrhovačky jsem tentokrát nechal v šuplíku. Ono je známé, že se o vážných věcech píše lépe. Napsat veselou písničku, aby se člověk neopakoval a aby to nebyl kýč, je mnohem těžší. Já navíc muziku většinou skládám, když jsem v depresi nebo když je venku ošklivo. Tím je to asi taky dané.

Máme tedy vliv vnitřní (deprese) a vliv externí (počasí). Dokážu si ale představit ještě třetí prvek: někde zaslechnete nebo si přečtete zajímavý příběh a inspirujete se jím. Co je pro vás největším zdrojem inspirace?

O: Velkým zdrojem inspirace jsou lásky, hlavně ty nešťastné (smích). Obvykle skládám tak, že si sednu ke kytaře a začnu hrát. Písnička se pak sama odvine od prvního verše, který mě napadne.

Ostatní členové netvoří?

T: Zatím nikdo z nás žádné autorské ambice nemá. Možná časem…
O: Moje druhá kapela Nahoře Pes taky zpočátku hrála jen moje písničky. Postupně se ale začali autorsky projevovat i ostatní a mně to rozhodně nevadilo. Byla to dobrá změna.

Má Hromosvod nějakou domovskou scénu?

O: Už řadu let pravidelně hráváme ve Vagonu na Národní třídě a musím říct, že v Praze neznám lepší klub, což mi myslím leckdo podepíše. Je tam dobrý zvuk, fajn bar, otvíračka do rána, uzel noční tramvajové dopravy za rohem… Tak to má být.

A mimo Prahu?

T: Poslední dobou se nám daří vyjíždět mimo Prahu docela často. Dostali jsme se pod křídla manažera Václava Jansty (který má ve své „stáji“ třeba Traband a Jablkoň) a i díky němu se podařilo uspořádat k desce Svitavy regulérní šňůru. Hráli jsme v Brně, Ostravě, Děčíně, Písku, Luhačovicích…

Koncertujete raději v klubech, nebo na festivalech?

O: Obojí má své kouzlo. Ale festivaly mám nejradši, protože tam zvuk nelimitují žádné stěny, dobře se dýchá, člověk popije se spřátelenými muzikanty, poslechne si jejich vystoupení… Mám rád tu pospolitou muzikantskou auru.

Jak velký je váš repertoár? Byl by už teď dostatek písniček na případné třetí album?

O: Zatím ještě nebyl čas o podobných věcech uvažovat. Ale můžu říct, že mám napsaných tolik písní, že bychom z nich třetí album mohli hned sestavit. Problém je ovšem vždycky s aranžemi, protože rozepsat všechno do not trvá docela dlouho. Proto předpokládám, že s něčím novým přijdeme zase za dva nebo tři roky. Teď se soustředíme na probíhající koncertní šňůru.

A já už jen doplním, že aktuální informace o koncertech Hromosvodu najdete na www.hromosvod.com.
zpět na seznam článků

Jaký to bude za vodou
Filip Tomášek, REPORT 6/2006 - Hodnocení: 5/7

Hlavím úkolem pražské pětky byla náprava rozpačitého dojmu z debutu 17 lízátek. A hned na začátku mohu prozradit, že se jí to podařilo. Rozkročen mezi styly, z nichž nejblíže mu je bytelný folk-rock (všechna klišé stranou!), bere Hromosvod svojí hudbu s nadhledem a autorsky je stále pevnější v kramflecích. Každou chvíli také posílá pozdravy svým velkým vzorům, které jdou napříč hudebním spektrem. Většinou jde o citace s humorem přiznané (z ničeho nic na vás vyskočí téma od Led Zeppelin, Eagles nebo Beethovena), jindy jsou možná nevědomky absorbovány z příliš důkladného poslechu oblíbených kolegů (např. Vladimírem Mertou zavánějící Slunce ještě spí, Českým srdcem políbený Déšť).
Pod dohledem zkušeného mistra mixu Libora Mikošky (Čankišou, Lucie, Mig 21,…) vznikla zvukově výborně ošetřená, vrstevnatá nahrávka, kde vyniknou všechny drobné aranžérské vtípky, včetně hostujícího hoboje a violoncella. Celkový dojem viklají drobné výrazové nešvary některých vokálů (zbytečně otevřená dlouhá á na konci frází; zřetelná „hlasovská“ dikce v Blues pod Petřínem). Když však hudba šlape jako hodinky, opepřena odsýpajícím textem (Soumraky, chytlavá Za vodou), na obzoru hned vykukuje opravdový hitík! Pokud se na debutu kapela teprve nesměle rozhlížela, na Svitavách už zřetelně nachází svůj směr, začíná si věřit, je vyhranější, pestřejší a hraje s lehkostí. Dobrý příslib toho, jaký to jednou bude „za vodou“. Tedy až stvrdí svoji pozici třetím albem. Ještě o nich uslyšíme.

zpět na seznam článků

Tak trochu rock s folkovou duší... tak trochu folk s rockovým nápřahem.
Aleš Kopřiva, Musiczone.cz, 22.8.2006
www.musiczone.cz/recenze-1527/hromosvod-svitavy - Hodnocení: 6/7

Mohlo by se zdát, že název Hromosvod je tak akorát vhodný pro bandu umaštěných mániček z Horní Dolní, která si myslí, že nekonečným omíláním zastydlých heavy metalových postupů se z nich stanou muzikanti. Naštěstí nic není vzdálenější této představě. Vězte, že za názvem ochrany před atmosférickým přepětím se skrývá pražská alternativní folk-rock-country kapela, ze které opravdové muzicírování čiší na sto honů. Abych čtenáři a potencionálnímu posluchači v jedné osobě, který ještě nepřišel s osobitým uskupením do styku, osvětlil hudební škatulku, kam sebe sama Hromosvod pasuje, tak vězte, že hudba tělesa okolo kapelníka a takřka výhradního autora Ondřeje Fencla je protkaná rázně se kroutícími sóly smyčců Hanky Vyšínské, okořeněná flétnovými kudrlinkami v podání Terezy Málkové, podpořená rytmickou i sólovou kytarou kapelníkovou. Správná funkce hromosvodu je dána řádným ukotvením v základech. Roli kvalitního betonu Zapa plní pánové Jiří Vlasák (baskytara) a Vítek Vebr (bicí).
Přestože skupina existuje již dvanáct let, jsou Svitavy teprve jejich druhým počinem. Ale nad míru vydařeným. Hlavním kladem desky je střídání poloh, nálad a tempa. Písničky jsou rockově živelné i folkově nostalgické. Pokud bych to měl někam zařadit, tak mi jednoznačně při poslechu na mysl vyvstanou Jethro Tull někdy kolem desky Songs From The Wood konce sedmdesátých let, kdy na chvíli opustili artrockové vody a zaobírali se tradiční písničkou vycházející z lidové vrstvy. U Hromosvodu se však v žádném případě nejedná o plagiát. Spíše bych řekl o vhodnou inspiraci na vhodných místech od vhodných vzorů. Tak počítejte se mnou: Led Zeppelin, Deep Purple, Marsyas, Eagles, L. V. Beethoven, Janis Joplin, Spirutuál Kvintet. Dobrá společnost, co říkáte? K tomu všemu připočtěte inteligentní přemýšlivé texty, chytlavé písničky a střídmý civilní projev Ondřeje Fencla trochu podobný barvou hlasu a naléhavostí Slávku Janouškovi.
Pokud máte rádi folk a současně se nebojíte doma si pustit staré rockové fláky, "Svitavy" si rázem zamilujete. Slabší místa? Ale kdeže.

zpět na seznam článků

Na Svitavou svítá, ale ještě se úplně nerozednilo
Michal Koch, www.musicserver.cz, 8.8.2006
www.musicserver.cz/clanek/15785/Hromosvod--Svitavy/ - Hodnocení: 6/10

Od vydání debutu "17 lízátek" folkového Hromosvodu uplynuly dva roky, během kterých došlo k některým změnám v sestavě kapely, nicméně postava hlavní a nejdůležitější, kytarista, zpěvák, téměř výhradní autor a aranžér všech skladeb Ondřej Fencl dál vede svou skupinu za svým cílem, kterým je pevně se usadit mezi stálicemi české folkové scény. A dělá proto opravdu hodně, ba občas se zdá, že možná až poněkud mnoho. Mít v kapele velmi zručné muzikanty (včetně sebe), mít mnoho chuti a nadšení do skládání, koncertování a nahrávání, nechávat se inspirovat velkými vzory - to všechno je pěkné, ale nemusí to stačit. Je-li naopak oněch opravdových záblesků inspirace menšina, může přemíra snahy a snad i nedostatek nadhledu nad sebou samým a svojí prací působit, že výsledek je trochu křečovitý. A to se přesně stalo albu "Svitavy".
Prvním drobným problémem je, že nástrojové obsazení kytara, baskytara, bicí, housle, flétny je sice dosti bohaté, nicméně zejména housle a flétny mají velmi výrazný a specifický zvuk, takže aby patnáct skladeb znělo různorodě, je třeba opravdu velkého aranžérského talentu. Ovšem není každý Vítem Sázavským či Zdeňkem Vřešťálem, a tak písničky na "Svitavách" znějí až na výjimky ("Havran", "Konečná", "Blues pod Petřínem") velmi jednotvárně. Poslouchají se sice dobře, ale rozpoznávat jednu od druhé není úplně snadné. K tomu zpěv Ondřeje Fencla, jemuž nejvíce sedí přívlastek snaživý (příliš pečlivá výslovnost, cpaní emocí do každého verše a za každou cenu), a výsledek působí místy rozpačitě. Věřím, že na koncertech to může být slušný folkový nářez, ale studiová deska chce asi přece jenom něco trochu jiného.
A podobně se to má s texty. Asi nepřekvapí, že v tomto ohledu vítězí na celé čáře Fenclem zhudebněné básně Václava Hraběte. V tomto ohledu mu nelze nepřiznat i notný kus odvahy, protože doplnit v "Blues pod Petřínem" Hrabětovy verše vlastními je skutečně odvážné. Nakonec ale tato fúze nedopadla vůbec špatně až na formální stránku, protože jednotlivé sloky nedrží stejný rým. Nicméně aby se přiblížil svým vzorům, mezi které bych si kromě Hraběte dovolil tipnout třeba Nohavicu nebo Plíhala, bude to chtít ujít ještě menší túru od prvoplánovitých závažných či zamilovaných k lehce napsaným veršům plných metafor, které by Ondřej Fencl jistě rád psal (a myslím, že časem bude). Zajímavým poznávacím znamením desek Hromosvodu zřejmě již zůstanou citace cizích slavných písní v jejich vlastních. Měl jsem trochu obavy, zda se nebude jednat o samoúčelné vtípky, ale přiznávám, že zejména Marsyas v "Konečné" a Janis Joplin v "Blues pod Petřínem" mají své místo, jsou využity vkusně a písním dávají další rozměr. Až se vtip a nadhled, s jakým citují tyhle skladby, prolne celou tvorbou Hromosvodu, bude tu na scéně výtečná folková kapela.

zpět na seznam článků

Stále pevnější Hromosvod
Petr Holeček, www.musicsite.cz, 9/2006
- Hodnocení: 6/10

Druhá deska pražské folk rockové úderky Hromosvod je vyspělejší, o tom žádná. Oproti debutu 17 lízátek, který Hromosvod vydal před dvěma roky, by se dala charakterizovat jako mnohem pevnější v kramflecích, jako hromosvod zakopanější hlubšeji do země, aby lépe odváděl blesky. Novinka vznikla pod dohledem mistra zvuku Libora Mikošky, který už měl v pácu jedničky Čankišou, Lucii nebo Mig 21. Co se týče zvuku, není s deskou problém. Malinko horší je to s aranžemi. Ačkoli je mnohovrstevnatý folk, tu blues, tu country, tu rock v podání partičky kolem Ondry Fencla jistě nesnadně namíchatelnou záležitostí, nechybělo by při nahrávání zkušenější aranžérské očko než je kapela sama. Některé písně zdají se být stejné, tento fakt ale na druhou stranu vyvažuje výlet kapely mezi své slavnější kolegy. Zaslechnout můžeme úryvky skladeb Led Zeppelin, Deep Purple, Eagles, Janis Joplin nebo dokonce Beethovena. Pískající cikán je coverem skladby od Spiritálů. Podtrženo sečteno - zajímavá deska, kterou baví poslouchat. Do hitparády folkrockových desek ale nepatří. Počkáme na další. Pokud Hromosvod půjde touto cestou, rodí se nám tu dobrá kapela.
zpět na seznam článků

Od času lízátek k fernetu
Jiří moravský Brabec (Folk & Country, říjen 2004)

V roce, kdy Hromosvod oslaví deset let existence, a po té, co vydala čtveřici demo CD, doputovala mladá pražská kapela k prvnímu regulérnímu CD u renomované firmy. Představuje sedmnáct písniček, většinou ze současného repertoáru s přihlédnutím k několika starším kouskům. Přes deset let života je to stále ještě velmi mladá kapela, jejím zakladatelům bylo před deseti lety třináct.

Písničky jsou to vystavené na jednoduchých schématech, které mají nezakrytě hitový nádech a naprosto pravidelnou základní strukturu. Té jsou přizpůsobeny i texty (většinou stejně jako melodie od kapelníka a ústředního zpěváka Ondřeje Fencla, jedinou výjimkou je pseudofolklorní balada Drahá matko má od dvojice Filip Venclík, Petr Šušor a trampská anonymní vykopávka Rum a špek), působící často dojmem až polodětských říkanek. Ovšem jsou to texty vybroušené a mají dva nesporné klady. V každém je patrné, o čem písnička je, tedy žádné mátožné pocity a pábení, a Fencl dokáže napsat slogan s použitím vnitřních rýmů nebo prostě z nějaké slovní hříčky (Já tě miluju, tak se obuju, vyrazím do ulic a opiju se džinem). Bohužel občas mu uteče frázování a přízvuk přijde na druhou slabiku, když ve snaze neporušit melodickou pravidelnost vtěsnává do stejného schématu například dvě daktylské stopy a tři trocheje (rýmy na kousek papíru a rozejdem sse v míru) Oprostíme-li písničky do tvaru zpěvu a doprovodné kytary, dostaneme popěvky, které by mohli zpívat starší chovanci dětských táborů nebo rozjařená pivní společnost. Že je v písničkách něco víc, za to vděčí kapela zajímavým aranžmá, kde často nějaký nástroj přidává zajímavý motivek, někdy dokonce ve dvou plánech. Například v Božím trestu (s vojenskou tématikou) hostující trubka zahraje intro part jak z vojenské polnice, (to je v podstatě prvoplánovitá ilustrace), ale skutečně příjemné motivky vyšijí členky souboru Marta Pipková (housle) a Tereza Málková (flétny).

Myslím, že svou povahou jsou to písničky sdělné a určené především generačně spřízněnému publiku. Jsou různorodé jak hudebně, tak tématicky. Najdeme svižný rock and roll jak z dřevních dob, kdy ještě muzikanti v kapele nebyli na světě (a možná ani jejich rodiče), nápodobu irské muziky (Beruška), balady inspirované folklórem či v mírné podobě Klíčem, sladké popové melodie a to vše prakticky vždy v jakési až ukázkově vzorové formě příslušné písničky. Většinou je vpřed nese umírněně folkrocková rytmika (bicí Vítek Vebr, baskatara většinou Martin Přeček, někdy Ondřej Fencl) a kapelníkova Doprovodná kytara (ten ovšem střídá i další nástroje).

Písničky pak vypovídají asi nejčastěji o láskách s problémy, ale najdeme i tématiku kovbojskou, vojenskou a další. Někdy s nějakým tím silným slovem (na pravém místě, například v Píšu ti: nejsme už v kině, láska je svině). V jedné písni se nezdvořile, byť úsměvně (nebo naopak, jak račte) střílí do Nedvědů. Ta je na převzatou melodii Johnny B. Goode od Chucka Berryho a i zde je vtipný nápad, na kterém je text postaven: Ústřední slogan originálu Go, go Johnny, go, go, go! je vlastně povzbuzení nedávného idolu folkového národa Honzy Nedvěda (jeho myšlenky v jeho podání jsou k písni přimíchány), které se v závěru mění na povzbuzení nyní slavnějšího Františka Go, go, Fany go, go, go. Píseň je pochopitelně o rozchodu obou bratří.

Při vší prostotě textu se mi velmi líbily Kříže o konfliktu civilizací, takže jsem je zařadil do rubriky písničkový tip. I když při prvním poslechu jsem se především nechal bavit přímočarostí optimistické složky alba a vervou, se kterou je odzpívána, při dalších posleších jsem celkem ocenil i písně chmurné, osobnější, třeba Lízátko, které vlastně dalo název celému albu. Neboť třeba zkratkovitá reflexe v řádku Bolí mě vzpomínky i snění (z písně Pohádka) rozhodně ukazuje, že by bylo nespravedlivé odbýt Hromosvod tvrzením, že to je jen taková folkrocková popina.

Je to prostě průřez repertoárem, který vznikl, když bylo autorovi někdy mezi patnácti a dvaadvaceti (u všech písní jsou v bookletu nejen texty, ale i vročení), s jeho hledáním a snahou vyjádřit to, co zažívá, lapidárně, ve zkratce. Když zkratka, tak zkratka:

Zajímavá deska.

zpět na seznam článků

Interview s Ondřejem Fenclem pro časopis Folk & Country
„Hromosvod – trošku diktatura“
Honza Hučín, vyšlo v roce 2004 v říjnovém čísle časopisu Folk & Country
(na základě rozhovoru z června 2004)

Málokdo založí už na základní škole životaschopnou kapelu. A když taková kapela vydrží deset let, pomyslel bych si cosi o zázraku. Skupina se jmenuje Hromosvod a zázračný kapelník Ondřej Fencl.

Kromě muziky o tobě vím, že se věnuješ žurnalistice, například projektu Médiář. Co to je zač?
To je jeden z předmětů, na kterém spolupracujeme jako studenti žurnalistiky. Čili spíš povinnost. Jinak dělám hudební publicistiku, píšu třeba pro Rockshock, Report nebo Muzikus, sem tam i pro Folk a Country.

No a teď mi řekni, jak se k tomu dají stíhat ještě další čtyři kapely.
Člověk si to musí dobře zorganizovat, já to mám vypočítané skoro na minutu, přičemž nezapomínám na to, že je taky potřeba „žít“ a stíhám i to. Hudebně je pro mě hlavní Hromosvod a Nahoře Pes, to jsou kapely s původní tvorbou. V Hromosvodu využiju svou slabost pro folkovější muziku, v Nahoře pes se vybiju bigbítově. Dvě zbylé skupiny jsou revivaly, spíš kšeft – Mrtvej Brouk je revival Beatles a Uširváč revival Hudby Praha. Co je to nudit se, netuším.

Jsi ve druháku na žurnalistice, ale Hromosvod už existuje deset let. Takže jsi kapelu založil na základce. Jak se podařilo, že Hromosvod vydržel?
Ve třinácti jsem si přečetl, že Karel Plíhal v tom věku už měl svou skupinu, tak jsem si ji založil taky. Hromosvod měl pořád dost fanoušků, nebyl důvod ho rozpouštět.

Opravdu nikdy nebyly chvíle, že jsi chtěl Hromosvod stopnout a začít úplně jiný projekt?
Nebyly. Když jsem chtěl začít něco nového, začal jsem a Hromosvod zůstal. Dokud tady budu já, bude i Hromosvod.

V poslední době jste s Hromosvodem začali hrát častěji než dřív, může za to nová deska?
Je to asi díky tomu, že jsme konečně začali být pro pořadatele atraktivní. Co si budeme povídat, první čtyři roky to byla dětská hra, až doteď se postupně profesionalizujeme. Deska 17 lízátek, která vyšla v březnu, byla logickým vyústěním, ale počet koncertů roste nejen díky ní.

Říkáš „profesionalizujeme se“, to znamená, že v Hromosvodu hrají profíci?
Naše houslistka je konzervatoristka, flétnistka hraje taky na profesionální úrovni. Ostatní se samozřejmě pořád učí, chodí do hudebních škol, a tak se kapela vyvíjí směrem vzhůru.

Chtěl bys Hromosvod zprofesionalizovat i fakticky, tedy hrát za peníze, vyplácet členům honoráře, nemuset chodit do práce?
Určitě si dokážu představit, že by mě tohle živilo. S tím, že bych si život okořenil nějakou publicistikou.

Šlapající akustika

Máte housle, flétnu, ale i hoboj, jste tedy akustická sestava.
Akustická, ale podpořená rytmikou a basou. Mám rád, když muzika šlape, a jsem zatížený na bubny.

Proč jsi zvolil flétnu a hoboj, a ne průraznější nástroje jako třeba saxofon?
To vyplynulo postupně. Prvních pět let hrál s námi můj brácha Martin, nejdřív na zobcovou flétnu, potom přibral trubku. Když odešel, měli jsme problém najít muzikanta, který by uměl na zobcovku i trubku zároveň. Zkoušeli jsme kombinaci klarinet-flétny, pak nás napadlo vzít příčnou flétnu. Podobně předchozí houslistka uměla i na hoboj a tahle kombinace se taky špatně nahrazovala, proto jsme vzali jako hosta hobojistku. Rozhodně jsme nástroje nevolili s nějakým přesným úmyslem. Nanejvýš jsem chtěl mít vždycky v kapele housle, to byl pro mě po kytaře základní nástroj.

Inspiruje tě při hledání zvuku Hromosvodu nějaká jiná kapela nebo jiný žánr?
Strašně moc kapel. Když jsem byl malý, mou modlou byli Greenhorni, přibíral jsem Olympic, Beatles, dodneška se to nabaluje. Mám rád nadupaný hardrock, neotřelý folk i dobře udělaný pop. Inspiruje mě úplně všechno, ale nejvíc asi rockové kapely 70. let, třeba Led Zeppelin nebo z českých Vláďa Mišík.

Usilovali jste několikrát o postup na Zahradu, účastnili jste se Folkového kvítku. Jaký máš vztah k folku a k jeho podobě na velkých festivalech?
Abych pravdu řekl, tradiční folk mě maličko nudí. Mám tím na mysli záplavy kapel, které mají dvě kytary, basu a zpěvačku s tamburínou a zpívají výhradně o ohni, lásce a sluníčku. Líbí se mi skupiny, které přinášejí něco nového nebo instrumentálně zajímavého, jako třeba kdysi Marsyas. Zahrada se v tomhle smyslu poslední dobou dost zvedla, naopak Porta je z mého pohledu ultrakonzervativní soutěž, kde je kapela s bubny odepsaná, ještě než začne hrát. Jednou tam naběhneme v maskáčích jen s kytarou a houslemi, rozděláme na pódiu oheň, dáme buřtíky, zahrajeme coververze Ascalony a Niagary, pak se rozpláčeme dojetím a máme to v kapse.

Píšeš všechno, co hraje Hromosvod?
Skoro všechno. Sem tam se mi někde zalíbí nějaká básnička, takže jsme teď udělali jednoho Václava Hraběte, sem tam převezmeme nějakou melodii.

Jak se Václav Hrabě dá vůbec zhudebnit? U něho je přece těžké najít rytmus.
To se zeptej Vládi Mišíka, ten ho zhudebnil málem kompletně. Je pravda, že rytmus je u Hraběte málokdy, ale taky se dá najít. Člověk se do toho musí trefit. Stejně tak je to s Jiřím Wolkerem, kterého hodně děláme s Nahoře Pes. Nevěřil bys, jak se k jeho ponurým veršům hodí muzika tvrdšího ražení.

Podle textů, které máte na svém webu, hádám, že se necháváš inspirovat různými vlivy, například i středověkem. Co je ti teď nejbližší?
Je zajímavé, že sis, stejně jako recenzent v Rock&Popu, všiml toho středověku. Ten je myslím docela okrajová záležitost. Mně nejvíc inspirují moje životní osudy (smích), myslím, že z nové desky je to patrné víc než dost. Osmdesát procent písniček na světě je o lásce, my nejsme výjimkou, jenom se musí dát pozor, aby to nebylo moc tuctové. Skládám tak, že si brnkám na kytaru nebo klavír a hned se mi v hlavě klube text, třeba o tom, co vidím venku z okna, co cítím, nějaký příběh…

Kdysi jsem četl názor, že kluci do osmnácti píšou samé depky, pak se oklepou a píšou normálně, kdežto u holek je to obráceně. Cítíš něco podobného na sobě?
Řekl bych, že jsem ty depky naopak začal psát až v posledních letech. Já myslím, že nejen u mě to vždycky souvisí se „srdečními příběhy“, které člověk v životě prožívá, a je jedno, kolik mu je zrovna let. Dřív jsem psal víc veselých písniček, bylo bezstarostnější období. Ovšem napsat smutnou písničku je jednoduché, text o tom, že jsem se zamiloval, a moll, e moll a dojemné sólo, to se vždycky někomu zalíbí. Ale udělej superpísničku o tom, že venku je krásně, aby to nebyl kýč.

Skládáš písničky tak, aby si je lidi snadno zapamatovali? Stavíš je na sloganu, melodickém obratu, riffu?
Stavím hodně na riffech, slogan nebo refrén přijde sám. Občas píšu programově věc, která se dá hrát u ohně, jindy zas složitou kompozici, kdy člověku neutkví v hlavě nápěv, ale zase bude nadšený ze sóla. Přiznávám, že občas myslím i komerčně (smích).

Mnoho kazet, jedno CD

Ve své historii jste nahráli spoustu kazet, to snad byla každý rok jedna nahrávka. Proč?
No, proč ne? Když jsme začínali, s kytarou a houslemi se cvičilo jedna radost a já pořád něco skládal, tak jsme toho měli hodně nového. Ty kazety dodneška archivujeme, každá měla koncepci, obal, tvářili jsme se, že to je hrozně vážná věc. Teď se tomu samozřejmě spíš smějeme. Připadalo nám logické, že každý rok nebo ob jeden rok něco nahrajeme. Ale až poslední čtyři roky jsme písničky začali pořádně propracovávat. Dneska trvá nacvičit jednu písničku čtyři zkoušky, všechno píšu do not, tak to jde pomaleji.

Nechtěli jste při takovém množství materiálu nahrávat cédéčko mnohem dřív?
Nechtěli. Byl jsem si jistý, že bychom na to neměli a ve studiu bychom se trápili. Například našeho bubeníka Vítka jsme v Hromosvodu učili bubnovat úplně od základů. Až před rokem jsem začal mít pocit, že jsme na úrovni, se kterou se dá jít do studia.

Jsi drsný kapelník, který se s nestíhajícími a nezvládajícími členy bez problémů rozloučí?
Sebekriticky uznávám, že Hromosvod je trošku diktatura. Napíšu noty a podle nich se hraje. K tomu loučení, kdyby někdo hrál vyloženě špatně, tak asi půjde. Ale teď je to tak dobrá parta, že bych byl dost nerad, aby k tomu došlo.

První regulérní album 17 lízátek vám vyšlo letos na jaře a hned u Indies Records. Co na něm najdeme?
Je tam 50 minut muziky, na které jsme si dali hodně záležet, makali jsme na tom do posledního detailu. Cédéčko mapuje to, co teď hrajeme na koncertech, včetně několika starších písniček.

Při tvém autorském potenciálu odhaduju, že jste asi měli přebytek písniček a rozhodovali, co vyřadit.
Ani ne, vybrali jsme 17 písniček tak, abychom co nejvěrněji zachytili současný Hromosvod, ke kterému patří i něco málo z dávnější historie. Mezitím vzniklo dalších šest novinek, které už si schováváme na další desku a ohráváme je na koncertech.

Deska je venku dva měsíce a ty už uvažuješ o další. To má ta první takový úspěch?
Je to logický běh událostí. Myslím, že kapela by měla jednou za dva roky vydat desku. Takže my připravujeme nové věci a až jich bude dost, skočíme do studia a nahrajeme další.

Na podzim oslavíte deset let existence Hromosvodu. Už máš představu o tom, jak?
Bude to velmi pravděpodobně 24. listopadu v Rock Café. Chceme to udělat přinejmenším stejně velké a dobré jako dubnový křest. Pozveme znovu Pavla Bobka, který nám křtil desku, byl z toho nadšený. A samozřejmě pozveme úplně všechny lidi, kteří kdy hráli s Hromosvodem.

Kde by sis ty osobně chtěl někdy v životě zahrát?
Můj sen je předskakovat třeba Bobu Dylanovi nebo Jethro Tull, k nim bychom se myslím i stylově hodili. Ke štěstí by mi stačilo hrát s Hromosvodem a Nahoře Pes po českých klubech a mít tam narváno, v létě pak objet velké festivaly typu Rock For People. Letos jich máme několik v plánu, tak uvidíme.

zpět na seznam článků

Hromosvod – lízátka, která se neolízají
Vladimír Šaolín Konopas, www.folktime.cz/ vyšlo 29. 4. 2004

Tu desku mi přinesl jednou takhle odpoledne Luděk až přímo domů. Čekal jsem na ni dlouho. Vlastně už od chvíle, kdy bylo jasné, že Ondra Fencl nalezl pochopení u chlápků z Indies, a že se po Kinderfolku začíná dělat na skutečné profesionální nahrávce. Ne tedy, že by sound Hromosvodu nutně potřeboval mixáže a masteringy (to spíš naopak) nebo renomovaný lejbl, ale představa, že tenhle šraml rock band uslyším v extra speciál hifi kvalitě, tedy téměř až dolby surrrááááund, mě dost bavila.

No co vám budu povídat. 17 lízátek předčilo veškerá moje očekávání. Už úvodní boogie-woogie Zlomený blues je vypalovačka jak blázen. Hromosvod je po strašně dlouhé době opravdu první kapelou s věkovým průměrem pod třicet, která má ponětí o tom, co je to synkopa, a jak tenhle báječný vynález funguje. Právě tady se nachází první z mnoha úžasných momentů, ve kterých se můžete na desce seznámit se skvělou flétnou Terezy Málkové. Ten druhý moment jsem objevil hned v následující písni Sen, kde se v duetu (stejně jako ve Zlomeným blues) přidávají přesné housle Markéty Pipkové (bohužel tentokrát není při poslechu CD vidět její typický klobouček ani klátivé „symfonické“ pohyby, čehož lituji), a dále se mi moc líbí příčka v písních Pohádka a Hadí song. Při poslechu posledně jmenovaného titulu mívám mimochodem pocit, že možná už vím, kdo že by v budoucnu mohl „vystřídat“ na pomyslném alternativně-folkovém trůnu budoucí důchodce z Jablkoně.

Myslím, že právě rozmanité nástrojové obsazení, třeba v této muzice nezvyklý hoboj Olgy Bartoňové (zvlášť platný třeba v Odcházíš – typické lyrické popovce), foukačka, mandolína (O. Fencl), violloncello baskytaristy Martina Přečka nebo trubka hostujícího Martina Fencla, dělají z jinak celkem depresivních textů a harmonií Ondry Fencla muziku, kterou je doslova radost poslouchat. To, co obdivuju na Hromosvodu asi nejvíc, jsou neuvěřitelně propracované aranže, vymyšlené až do posledního detailu, které jsou ještě ke všemu zahrané s velikým nadhledem a jistotou. Což dnes už naprosto platí také o Vítkovi Vebrovi, jehož hra na bicí u nás kdysi dávno na Klamovce vyvolávala střídavě pocity zoufalství a záchvaty smíchu (Vítku, sorry, dneska už vím…). Přál bych vám ho všem teď z Lízátek slyšet například v Zrcadle nebo v Nedvědech, kde má Vítek sólo jak noha.

Mohu-li ale aspoň za sebe vyhlásit na Lízátkách nějaké kompoziční nambr van, pak to bude určitě sedmiapůlminutová Beruško. Silná harmonie, silný text, silné aranžmá, navíc skvěle zahrané, prostě není co dodat. Kdybych nezažil, že v podobné formě dokáže Hromosvod zahrát i na živo, nevěřil bych, že to jsou oni. A nedá mi to, abych taky samostatně nepohovořil o tracku číslo deset, na kterém se ocitla píseň Nedvědi nevědi. Píseň jako celek radši moc medializovat nebudu [Fencl a Indies vědi :-)], avšak celkový nápad, text písně, i  amotné provedení u mě získaly jedničku s hvězdičkou. A to tedy nejsem zarytý antinedvědovec – tak to, prosím, vůbec neberte. Tenhle song si pouštím rád prostě proto, že mi dokáže vždycky zvednout náladu a dost se u něj bavím. To, že paroduje zrovna Jendu s Fandou, je v tuhle chvíli opravdu vedlejší. Ale co bych vám to líčil, to prostě musíte slyšet.

No ale abych stále nepěl jen chválu; chvílemi mě na Hromosvodu obecně trochu mrzí, že víc neexperimentují s vokály – zpěv Ondřeje Fencla je sice v pohodě a do téhle muziky se jeho „ranně pubertální“ tenor bezvadně hodí, avšak občas bych si od něj klidně i na pár minut odpočinul.

Na druhou stranu – to, že jsem občas nucen nahlédnout do bookletu chtěje znát přesný obsah textu, vyvažuje věrohodnost, s jakou Fencl své texty podává. Na desce 17 lízátek a vlastně v repertoáru Hromosvodu vůbec je totiž Ondřej prakticky stoprocentním autorem. Jedinou výjimkou na cédéčku je šestá Drahá matko má, zde je autorem až „čechomorsky“ znějícího nápěvu tragicky zesnulý Filip Venclík.

A na závěr? Ačkoli je 17 lízátek v podstatě průřezem dosavadní tvorby (mezi nejstarší songy se zde, pamatuji-li si dobře, budou řadit asi Odjíždím, Dům v plamenech a výše zmíněná Drahá matko má), působí na mně velice kompaktním dojmem. A tak i když notnou část mé diskografie tvoří spíše main stream, a to jak ve folku, tak v rocku, Lízátka do ní určitě s radostí zařadím, a myslím, že prach se na nich neusadí. Zásluhu na tom bude mít nesporně také skvělý zvuk, o který se na albu postaral v kolínském studiu Sklep Láďa Dousek - opravdu klobouk dolů. Howgh.

Hromosvod – 17 lízátek – Zlomený blues, Sen, Dům v plamenech, Beruško, Hvězda, Drahá matko má, Hadí song, Píšu ti, Boží trest, Nedvědi nevědi, Kauboj Džou, Kříže, Lízátko, Pohádka, Odcházíš, Zrcadlo, (malus) Rum anebo špek – celkový čas 51:56 – vydalo Indies Records

zpět na seznam článků

Nadějná prvotina... a?
Ladislav Tajovský, www.musicserver.cz, 1. 6. 2004

V bookletu svého indiesovského debutu píše Ondřej Fencl, ústřední postava multižánrového Hromosvodu, že "17 lízátek" je prvním počinem jeho mateřské formace, za nějž se nestydí. Ještě než bude řečeno cokoliv dalšího, vyslovme s výše uvedeným tvrzením opatrný souhlas. Dodejme však, že vedle studu není namístě ani spočinutí na vavřínech či jakémkoliv jiném rostlinstvu. Album obsahuje již v názvu specifikovaný počet skladeb, jejichž takřka výhradním autorem je zmíněný Ondřej Fencl (ročník 1981). Písně mapují téměř všechna stádia tvorby kapely od "dětských" let až po tzv. profesionální období od r. 2002. Jednotlivé skladby se pohybují v poměrně širokém žánrovém spektru od mírně netradičního folku přes klasický folk-rock až po názvuky blues a country. Výše uvedené může být dle chuti a nálady vnímáno jako chvályhodná žánrová pestrost či skladatelská roztříštěnost. Autor těchto řádků sám není schopen v této otázce jednoznačného soudu.

Tvorba Hromosvodu bývá přirovnávána k legendárnímu uskupení "č. p. 8", což je však - zatím? - spíše přání zainteresovaných než věrný odraz reality. Pokud jde o instrumentaci, tak se sice povětšinou akustické skladby nesou v duchu svých předchůdců, ovšem skladatelsky bude muset Ondřej Fencl přece jen urazit ještě nemalý kus cesty směrem k originalitě a výjimečnosti. Času na to má vzhledem ke svému věku dost a dost. Zúčastněným muzikantům nechybí patřičná dávka drzosti a energie, na první poslech je zřejmé, že mají leccos odehráno. Housle Markéty Pipkové jsou už teď jakýmsi poznávacím znamením kapely, o instrumentálních schopnostech šéfa souboru nelze pochybovat. Místy se však Fencl zejména při zpěvu neubrání přílišnému manýrismu a tlačení na pilu, které mnohdy vyznívá spíše naivně ("Beruško" se zajímavou citací "Stairway To Heaven" v závěru) či dokonce trapně ("Dům v plamenech"). Neškodilo by příště si přizvat někoho zkušenějšího, kdo by ukočíroval mnohdy hypertrofovaný zápal a snahu za každou cenu znít srdceryvně a upřímně. Stejně tak textům by mnohdy svědčilo krácení; nemálo z nich je folkově upovídaných a zbytečně na velké ploše opisují to, co by šlo říci dvěma slovy. Připomínají pak spíše mladistvé říkánky s umělými rýmy (s vizí/hmyzí, studí/rudí, blíží/sblíží). To je však neduh, s nímž se během své kariéry potýkali snad všichni muzikanti tohoto ranku. Ne každý je od kolébky Dylanem. Zcela nadbytečně pak vyznívá zařazení rádoby veselé parodie "Nedvědi nevědi", v níž skladatel toužil zesměšnit své negativní vzory. Nic proti tomu, bratrské dementění nesnese povícero posluchačů (včetně autora); je však třeba si v takovém případě dát veliký pozor, aby se ironický šleh neobrátil opačným směrem. Zde zařazená skladba bezpečně uspěje v závěrečné fázi maturitního večírku, na desce však vysloveně ruší.

Debutové album "17 lízátek" by určitě nemělo být důvodem k sebeuspokojení. Je první deskou kapely, která jde správným směrem, ale musí ještě urazit značný kus cesty. Má vše nezbytné, co k té cestě potřebuje, jenom najít správnou kombinaci.

P. S.: Příště doporučuji sehnat někoho, kdo bude schopen spáchat méně reál-socialistický obal. Tohle nezaujme nikoho.

zpět na seznam článků

Folk-rockoví Hromosvod rádi mlsají
Radek Antl, www.musicserver.cz, 4. 5. 2004

S hudbou to máte podobně jako s láskou - dokáže vás patřičně oslovit v každém věku. Zářným příkladem jsou Pražáci Hromosvod, které v roce 1994 založil teprve třináctiletý hošík Ondřej Fencl. Uplynulo bezmála deset let a obdivovatelé Prokopa Diviše se mohou chlubit oficiálním debutem. Jmenuje se "17 lízátek" a nabízí průřez dosavadní tvorbou kapely.

Již ve svých raných počátcích se seskupení Hromosvod projevilo jako vpravdě ambiciózní, když se jalo hrát pouze vlastní repertoár, který v letech 1995-96 zaznamenalo na demokazety "Odjíždím" a "Nambr Tůů". Pod bedlivým dohledem kapelníka a dvorního song-writera Fencla se muzikanti postupem času pozvolně profesionalizovali, proměnlivá sestava se ustálila v pevné složení a skupina začala žnout první úspěchy (v letech 1998-99 postoupili do finále Folkového kvítku). Po demíčku "Pokračujeme v akci" nahrála neoficiální čtyřku "Ptáci", o níž se časopis "Folk a country" vyjádřil jako o experimentální, hudební škatulky ignorující produkci nevyzpytatelné a nadějné kapely. Na zmíněné nevyzpytatelnosti měl asi největší podíl multiinstrumentalista Martin Fencl, který se však v červnu 2001 odhodlal k odchodu, čímž skupinu částečně přiměl unifikovat svůj hudební projev a lehce přitvrdit. Po několika úspěších v žánrových soutěžích a účinkování na letních festivalech přišel kýžený zlom - páté demo "Kinderfolk" zajistilo Hromosvodu rádiovou premiéru, spoustu koncertů a především zájem brněnského vydavatelství Indies Records. Výsledkem je čerstvý studiový debut "17 lízátek". "Je to první naše CD, za které se nestydím," definoval stroze desku Ondřej Fencl.

zpět na seznam článků

Hromosvod: 17 lízátek
Josef Vančura, http://beta.internetfolk.cz, 27. 4. 2004

Po deseti letech vydala pražská folk rocková skupina své první regulérní CD. Vydavatelství Indies zachytilo skupinu v určité fázi vývoje, kam se po zajímavých peripetiích dostala zejména vlivem svého kapelníka Ondřeje Fencla. 17 písní na CD, 17 lízátek. Ochutnejme!

Kapela Hromosvod došla do zajímavého vývojového stádia. Nejdříve přežila dětské nemoci, zahajovala ještě na základní škole. Pak přišlo obligátní snažení na festivalech a dosažení "určitých dílčích úspěchů", na druhé straně, žádný festival nevyhráli, moc se o nich ani nepsalo. Místo vývoje většiny "festivalových kapel", co svými čtyřmi písněmi oslní a bez zásob další energie a tvůrčího potenciálu soudržnosti zahynou, měl Hromosvod poměrně vydatný pramen neopakovatelných nápadů a štěstí na osobnosti. To jej převedlo přes různá úskalí pokusů a zákrut k vyzrálejšímu projevu na straně tvůrčí, instrumentální a aranžérské. A úspěchy přišly. Hromosvod má "své" publikum, které mu spolehlivě plní známé pražské koncertní sály v počtech, o kterých se mnohem úspěšnějším i profesionálním folkovým kapelám ani nesní. Takže tahle skupina částečně připomíná některé rockové, o kterých širší obec posluchačská v životě neslyšela a na které přesto přijde několik stovek lidí.

Svou mnohotvárností, zajímavým zvukem i zásobou skladeb neušel Hromosvod pozornosti prestižnímu brněnskému vydavatelství a (ne)poslední úspěch skupiny máme právě před sebou.

CD 17 lízátek obsahuje 17 písní chuti rozmanité a nebojte se, nezdravých sladkostí je na něm přiměřeně. Album obsahuje několik skupin písní. Písně z historie skupiny, písně historické až chmurné, písně veselé a písně nezařaditelné. Dům v plamenech (1994) je rychlý song o rychlých událostech a zbrklých rozhodnutích. Drahá matko má (1993) je Hromosvodí historie a vzpomínka na autora písně Filipa Venclíka. K prvotinám, ne snad kvalitou patří i krátký Hadí song (1994). Tady někde se už zakládá na další vývojový proud Hromosvodu - rockové schéma.

K písním historickým zbojnickým patří Boží trest a Kříže (obě 1999). Zejména Kříže s překrásnou flétnou Terezy Málkové a svěžím rytmem by jim mohli závidět i specialisté na tento žánr typu Ginevry.

Pak už přichází tvůrčí současnost. Píseň Nedvědi nevědi s nadhledem zlehčuje nejmenované folkové celebrity na perfektně zahranou a zazpívanou melodii Chucka Berryho: Johnny B. Goode. K tomu nejlepšímu na CD patří Lízatko a Odcházíš. Jenom bych Hromosvodu přál více takových písní a o jeho další hudební bytí by bylo vystaráno. Album končí malusem Rum nebo špek, o kterém sami hovoří jako o noční můře desetileté historie kapely. CD 17 lízátek je i po stránce čistě formální pěkně vybavené, jediným stínem snad je přehození dvou písní (Pohádka x Lízátko) v informaci na obalu, na rozdíl od skutečně nahraného pořadí. Hromosvod, to je hlavně Ondřej Fencl. Složil a zaranžoval většinu písní a všechny nazpíval a hraje na kytaru. Zpěv je další možná cesta vývoje kapely. Předně bych byl zvědav na sólové produkce i ostatních členů kapely a zviditelnění dalších vokalistů (Přeček, Málková). Martin Přeček hraje na basu a violoncello, na bicí Vítek Vebr, na housle Markéta Pipková, Tereza Málková na flétny, Olga Bartoňová - hoboj. Dále hostují Martin Fencl - trubka, Sylva Švejdarová - housle a Yama Hista - tuba.

zpět na seznam článků

Hromosvod: 17 folkrockových lízátek
www.musicsite.cz, 23. 4. 2004

17 folkrockových lízátek – tak by se dala charakterizovat nová deska pražské skupiny Hromosvod, která v březnu vydala u brněnských Indies debut 17 lízátek. Sedmnáctka skladeb převážně z pera excentrického romantika Ondřeje Fencla má bluesový základ, je podepřená chatrným rockovým sloupem, který ale k „držení těla“ folkrocku není nutně zapotřebí. Důležitou složkou Hromosvodu fungujícího bezmála deset let jsou citlivé texty: láska, zklamání, romantika, úsměvy na rtech. Ale všechno není v textech Ondřeje Fencla idylické – podpálené domy, slizská hadí těla, zlé sny… Nejde o blues typu Jan Burian, Hromosvod si bere náboj Ivana Hlase, housla, cella, hoboje dělají z inteligentního bluesu mnohovrstevný bigbeat typu Anderson. Foukací harmonika s flétnou zase vhání do nahrávky pocit volnosti a nádech táborových ohňů, který je typický pro českou country scénu. Skupina založená koncem roku 1994 bere svou hudbu vážně: nespočet koncertů a promo aktivit. Po vydání desky ze studia Sklep u kolínského muzikanta Ládi Douska proběhly rozhlasové premiéry na Beatu a Proglasu. Kapela by měla být hostem letních folkových festivalů.

zpět na seznam článků

Hromosvod - 17 lízátek
Jan Binder, www.musiczone.cz, 17. 6. 2004

Hromosvod - jaký je to příznačný název pro mladou energickou kapelu, která nehledí doleva, doprava a tvrdí si svou notu. Založil ji ve svých třinácti letech Ondřej Fencl v šatně své školy v Praze. Přes country k folku a od folku k alternativnímu folk-rocku. Za téměř deset let nahromadila skupina spoustu hudebního materiálu. Svou první profesionální nahrávku "17 lízátek" koncipuje jako průřez celou dosavadní tvorbou.

Přestože v každé etapě nacházíme Hromosvod v jiném rozpoložení, existují momenty, které všechny písně spojují. Konkrétně se jedná o radost ze hry, naivitu, kompoziční postupy, postavení nástrojů, nápěvy a nálady textů. V každém období byly tyto vlastnosti různě vyvinuty, tudíž můžeme lehce pozorovat progres kapely.

Hudba ani melodie Hromosvodu nejsou zrovna vlastní. Jedná se spíš o akustické úpravy rockových rytmů a harmonií do trampských aranží a nápěvů. Nebo naopak o přitvrzení trampských klasik blíže k rockové formě. Taková "Beruška" končí na chlup stejně jako Led Zeppelin začínají svou "Starway To Heaven". V hudbě, ale síla Hromosvodu není.

Do pravěku kapely se řadí skladby "Dům v plamenech", "Hadí song" a "Drahá matko má". Textařská práce, které si společně s energií a upřímností cením nejvíce, je ještě nevyzrálá. "Hadí song" je na albu jediná opravdu rychlá skladba. Krátká, úderná. Přesně do středu desky mezi pomalé a středně rychlé songy.

Z období přechodového mezi starým materiálu k novému, nicméně v obou případech folkovému, je cítit country v míře větší než ze skladeb ostatních. Pomineme-li "Hadí song" tempo se nám pomalu zrychluje a hudba je propracovanější. Ve srovnání s pravěkým obdobím jsou skladby variabilnější a mírně se zvětšuje jejich poslouchatelnost.

Všechny dříve popisované složky jsou nejvíce rozvinuty v jedenácti písničkách, tvořících kostru aktuálního repertoáru Hromosvodu. Nejvíce se vylepšili texty. Jejich hlavním obsahem se stává láska, ale vše je bráno s nadhledem. Lepší se rýmy. Problémem však nadále zůstává stereotypnost muziky. Jediným skokem trošku mimo je píseň "Nedvědi nevědi", jež lehce zesměšňuje pohanu country a folku, bratry Nedvědy. Part na jejím konci hustě paroduje "Stánky".

Ze začátku recenze jsem vyzdvihoval energii, naivitu a upřímnou radost ze hry. Tohle všechno sice působí velmi pozitivně, ale stačí větší počet poslechů, začnete vnímat hudbu hlouběji a prvotní nadšení, které je až nečekaně velké, rychle vyprchá. Možná mít lepšího producenta mohlo dopadnout vše o řád lépe. Ale i tak je to milá nahrávka, která osloví zvláště milovníky trampských písniček.

Na konec recenze musím ještě zařadit výtku k obalu alba. Stojí opravdu za to! Dělala ho profesionální firma, ale vypadá to spíš na nějakého kamaráda bez jakékoli invence a estetického cítění. Troufám si tvrdit, že se nenajde recenzent, který by si na obal nepostěžoval. Vypracovat něco tak příšerného asi také chtělo nápad.
zpět na seznam článků